Listopad 2012

Glee

25. listopadu 2012 v 19:59 | Sharaniel |  Jeden nudný život...
Dřív, když jsem v televizním programu viděla, že dávají Glee, nebo jsem viděla nějaký odkaz na youtube, myslela jsem si, co to je zase za nesmysl. A potom jsem se jednou nudila a v televizi nic jiného nedávali. Tak jsem to zkusila... I přestom, že jsem nechápala většinu souvislostí mě ten jeden díl naprosto dostal. Teď nechápu, jak jsem to mohla tak rychle odsoudit.
Je to jeden z nejlepších seriálů, jaké jsem kdy viděla.
Všichni tam umí nádherně zpívat a celý příběh je přímo nabitý emocemi. Každá píseň ke mně promlouvá s takovou intenzitou, až mě to trochu děsí. Je tam tolik lásky, vděčnosti, síly, snahy a odhodlání. Překonávají překážky a rozhodují se, jak se jim to zdá nejlepší. Je tam tolik životních situací a i když se to někomu může zdát jako hloupý a povrchní seriál, já jsem se v tom našla. Naprosto mě to fascinuje a dodává mi to ohromnou inspiraci. Je tak krásné vidět, jak to vypadá, kdy lidé dělají to, co opravdu milují a dávají do toho celé své srdce. Přesně tajková bych jednou chtěla být. Ne přímo se zpěvem, i když to by se mi také líbilo, ale v nečem jiném. Tak trochu bych chtěla žít jejich život...
Postě příliš mnoho pocitů, než abych dokázala všechny uspokojivě popsat. Je to tak silné, ale přitom to působí tak reálně. Svým způsobem mi to dává křídla a za to moc děkuji.
Dost už bylo slov, to prostě musíte slyšet:

"I'll Remember"


"Everytime"


"Blow Me"


"We Are The Champions"


Nejradši bych sem vložila všechny přezpívané písně...
Prostě a jednoduše doporučuji zkusit se podívat alespoň na jeden díl..

Angína a tak trochu časová tíseň

25. listopadu 2012 v 19:41 | Sharaniel |  Jeden nudný život...
Dlouho jsem nenapsala žádný článek. Omlouvat se za to nebudu, už se totiž nehodlám, omlouvat za věci, které si omluvu nezaslouží, ale to je jiné téma...
Měla jsem angínu, takže jsem po dlouhé době zase ležela v posteli a pravidelně pojídala antibiotika. Na to, že jsem byla nemocná, jsem se cítila až překvapivě dobře. Pěkně v klidu jsem si přemýšlela, kreslila jsem si a četla. Nic mě nerušilo, nic jsem neřešila, tohle bych chtěla prostě zažívat častěji.
Jenže nic není zadarmo a po týdnu klidného ležení jsem se prostě musela vrátit zpátky do té džungle. Ono stačí, aby tam člověk nebyl jeden den a už je mimo, natož potom celý týden. Takže jsem přišla a navalilo se na mě spousta věcí. Většinu jsem samozřejmě jako vždy odložila a něco jsem úplně zametla pod koberec. Poslední dobou se totiž víceméně řídím tím, že to, co není životně důležité, není vůbec důležité.
Jinak se mi ni zajímavého nestalo, pořád jsem tam, kde jsem byla. Možná zase o pár kroků dál k tomu, abych začala naplno žít své sny.

V pátek (23.11.) jsem byla v Praze, ale to všechno stačí na další samostatný článek, takže alespoň vím, o čem psát.

Pauza, stagnace a kroky zpět

5. listopadu 2012 v 20:36 | Sharaniel |  Jeden nudný život...
Nesnáším to. Ten pocit, když vím, že už jsem byla tak blízko cíli, že to bylo dobré a já to všechno zahodila. Prostě jsem se na to vykašlala. Celou dobu něco chcete a když to přijde, najednou si toho nevážíte a stejně zacouváte zpátky k pohodlnému stylu života. Proč? Cítím se hl, než předtím a vzopmínám na to, jak jsem se cítila předtím, jenže jsem moc líná, abych se vrátila do těch sice na první pohled těžkých, ale zároveň zdravých a správných kolejí.
Najednou si přijdu obdivuhodně, když si vzpomenu, jak jsem o prázdninách byla schopná cvičit hodinu ráno a někdy i dvě hodiny odpoledne. Pak najednou dosáhnu kvality svalů a poměru tuku, jaký si představuji a potom to zahodím.
Jsem normální? Když jsem byla spokojená, zase jsem povolila a řekla si, že se pro jednou nic nestane. A najednou je to už celý měsíc, co se přemlouvám, že začnu znovu.
Jasně pořád je to lepší, než když jsem předtím začínala od nuly, ale štve mě ten princip. Jak jsem to mohla zahodit? předtím jsem si říkala, že až toho dosáhnu, tak už si to určitě udržím a co já? Na dva měsíce člověk povolí a je to skoro, jako kdyby nikdy nic nedělal.
No nic, prostě se musím vrátit tam, kde jsem naposledy skončila, ale tentokrát dojít dál a pokud možno nezastavovat, protože času už mi moc nezbývá.
Doufám, že tentokrát už to prostě dám. Jednou si konečně musím říct, že prostě musím, že to potřebuji jako vodu nebo jako vzduch. Že takhle nemůžu žít.
Takže mi přejte hodně štěstí a pokud možno co nejméně potu :)

↓↓ Kocourek na stromě. Prostě tam vylezl a koukal nám do okna. Je od sousedů a prý si ho přivezli. Jestli si to vážně přivezli, j zřejmě součástí alespoň poloviční reinkarnace. Ten kožíšek a trošku i oči prostě poznám, ale o tom bude další článek (možná tedy)


Stačí jedno slovo...

4. listopadu 2012 v 20:19 | Sharaniel |  Na téma týdne
Jak málo stačí. Řekni jedno slovo a už to nikdy nevrátíš zpátky. Jedno slovo, které může všechno zničit, pokazit, popřít nebo potvrdit.
Jenže nemůžeme mlčet. Musíme mluvit a musíme se snažit o to, abychom ostatním popsali, co cítíme a co si přejeme. Jenže ono to najednou nejde. Nejsou pro to slova. I když jedno jediné slovo dokáže tolik, ani zdaleka nedokáže vystihnout podstatu. Nedokáže vysvětlit pocit, instinkt, tušení nebo potřebu.
Naše přání, která ostatní nechápou, naše pocity, které ostatní nevnímají. Jsme tolik znetvoření dnešní společností, že už nedokážeme být sami. Ale vždycky jsme tu sami. I když si někdo myslí, že ke svému životu potřebuje další, tak nepotřebuje.
Vždycky jsme tu sami a sami budeme. A potom se nemusíme zabývat tím, co všechno změní jedno jediné slovo, protože sami moc dobře víme, co to znamená a co cítíme. Najednou to nemusíme vysvětlovat nikomu druhému.
Pro někoho nepochopitelné, pro jiné přijatelné a pro ty další přímo potřebné.

Někdy nás život uvrhne do překvapivých situací, kdy najednou zděšeně zjistíme, že prostě nevíme, co říct. Že nevíme, jak to máme vyjádřit slovy a co ještě potom, když se snažíme o to, aby to bylo holeduplné, pochopitelné a hlavně aby se dalo v rámci možností přejít bez většího zásahu do duše. Najednou to prostě nejde a to jediné pitomé slovo, které potřebujeme, jako kdyby prostě neexistovalo.
A potom jsou tu chvíle, kdy váas napadá hromada slov, která by se dala využít, ale prostě se nehodí anebo se sice hodí, ale nevystihnou to, ani kdybyste je řekli všechny. Je to stejné jako s Raffaellem. někdy prostě místo slov musíme jednat a nahradit tisíce slov jediným vjemem, prožitkem nebo požitkem.
I když se to možná nezdá (nebo i zdá), slova nejsou tolik důležitá, ale paradoxem stejně zůstává, že ten, kdo to umí se slovy, dokáže mnoho.

P.S. for Revl: Nikdy nesmíš nikomu dovolit, aby měl převahu nad tebou samým, protože až on odejde, zůstaneš tu zase jenom sám a potom to bude ještě o to horší, že najednou nebudeš vědět, co máš dělat.
Prostě se s životem pereš sám, vždycky.