Říjen 2012

Ó čest srovnaným prioritám

30. října 2012 v 21:29 | Sharaniel |  Jeden nudný život...
Vlastní osoba, vlastní humor, vlastní názory a vy ostatní (kromě hrstky vyvolených) zalezte jinam nebo se smejte se mnou.
Odsuzujte, klepejte si na čelo. Konečně jsem našla svoje priority a seřadila je přesně tak. jak mi to vyhovuje.
Nic se neděje bezdůvodně a z některých věcí nakonec ve výsledku vyleze naprostý opak. Pozitivním faktem ovšem zůstává, že i ten opak je obohacující a svým způsobem důležitý.
Haha, nic není na první pohled takové, jaké se to zdá být. A teď rozhodně není vhodné číst mezi řádky, protože tam nic není, Není to žádný vedlejší smysl, není to o žádném člověku(!), je to o mém postoji a pocitech.
Minulost se pořád vrací, ale jen chytří s tím umí žít a hrát tak, aby vyhráli. Fajn, vyhrála jsem. Vlastní duši a vlastní svět.
Vždycky budu tím, kdo bude tahat za nitky mého osudu.
Ne z nás dělá to, čím jsme. Ale ano z nás dělá to, čím bychom mohli být. Ovšem pokud řekneme ne, víme, čím bychom mohli být a nechceme to. Z určitého důvodu, který si s dovolením nechám pro sebe, to prostě nechceme.
Jasně mám své sny a ty sny jsou bez překážek, tak proč bych si házela klacky pod nohy. Mám to, co mám a když mi to stačí, tak mi to stačí.

A tak jsem si sobecky srovnala priority. Jejich přesné znění je opět velice osobní a jelikož v dnešních časech je všechno daleko kmplikovanější, nelze to všechno popsat jenom pouhým očíslovaným seznamem.
Vždycky mám navrch a nebude nikdo, kdo by se dostal nade mne a získal moc, aby mě ovládal. To prostě ne, já si řeknu ano, až se mi bude chtít. Možná se vracím o několik kroků zpátky, ale není přeci správné vrátit se tam, kde jste udělali chybu? Ale jo, je. Rozejít se znovu po jiné cestě a žít život podle svých představ, bez ohledu na to, co je citlivé a humánní.

Je na čase začít se smát

27. října 2012 v 17:24 | Sharaniel |  Básně
Je na čase začít se smát,
už přestaň se se sebou prát.
Stoč svůj pohled z okna ven,
na sněhem pokrytou zem.
Bílý sníh, co trápení zakrývá,
poslední zelené listy přikrývá.
Úsměv nechť dále zdobí tvoji tvář,
od sněhu odráží se nová čistá zář.
Zapomeň že existuje slovo pláč,
musíš být o něco větší rváč.
Minulost odežeň daleko pryč,
dnes bež ven na sníh vzít rýč
a vytvoř cestu novou,
plnou přání, radostnou.
Vydej se tou svěží bílou planinou,
až tam, kam tě studené větry zažěnou.
Pochoduj jakým tempem budeš chtít,
ale nezapomeyň, že na tváři úsměv musíš mít.

(Foto je z roku 2008, i když dnes to vypadá dost podobně)

Takový skromný pokus a pokusem o primitivní rýmování. Hlavním plánem bylo jaksi přenést dobrou náladu z čerstvě napadaného sněhu.

Regine (GER)

27. října 2012 v 14:38 | Sharaniel |  Koně foto
První hříbě mé milované Registany, která by byla trojnásobnou vítězkou Velké pardubické, kdyby na ní ten poslední závod nejel cizí německý žokej. Ale to už je jedno, Má krásná hříbata a Regine je už tento rok čtyřleté a já měla tu čest vidět ji naživo při dostizích v Pardubicích. Bežela ve 4. dostihu, který byl součástí programu III. Kvalifikace na Velkou pardubickou, neboli Slovenského dostihového dne. je strašně podobná svojí matce, má nádherné oči, ale oprati ostatním je dost maličká.
Její otcem je kvalitní irský plemenný hřebec Oscar(IRE). V tomto dostihu jela pod P. Kašným a skončila na krásném 5. místě.

Foceno Olympusem E-600 jako vždy s objektivem SWD 50-200mm.

Ten její výraz a očička.

Así es la vida.

26. října 2012 v 19:37 | Sharaniel |  O malých, ale velkých problémech
Así es la vida. V překladu: Tohle je život.
Poder. Voluntad. Fe. Victoria. Alegría.
Moc. Vůle. Víra. Vítězství. Radost.

Naše volba, naše prohry, náš smutek a strach.
Tolik o tom bylo napsáno, ale slova pro tohle vlastně ani nejsou. Jsou to pocity, které odcházejí a znovu se vracejí. Okamžiky, které trhají a opětovně slepují naši dlvěru ukrytou hluboko v našem srdci.
Mé ruce jsou svázané hromadou představ a pod tíhou strachu se bojím napsat cokoliv konkrétního. Jasně definované věci s sebou totiž přináší i opozici, takže ve výsledku nemůže býti žádný názor na život dobře.
Nemůžeme se řídit jenom sami podle sebe a nemůžeme se věcně ohlížet ani na druhé. Má ruka se zmítá v křeči, když jí bráním, aby napsala to kliše o zlaté střední cestě.
Není to o tom přemýšlet nad tím, co udělat, aby to bylo co nejlepší. Je to o tom skočit hluboko do toho všeho a snažit se plavat, třeba to půjde. A když ne? Utopeného přeci nic netrápí...


Tolik pocitů, která nemohou vystihnout slova v žádném jazyce. Tolik modrousti praměnící ze zkušeností a mnoho zažitých klišé, která život popisují jaksi opravdu abstraktně, ale někdy až s děsivou přesností počítačového výpočtu.

Kapky slz, které se pomalu rozplývají v oblacích rozpuštěných snů. Třeba je ta slaná voda zase spojí dohromady a dá jim novou sílu na pršení nápadů na to, jak žít a jít si ke svým snům.

____________________________________
Není to o komentářích a názorech, ale je to o tom, jak to cítíte. Zkuste využít slova alespoň k přibližnému popsání vašich pocitů. Sice to bude jako kreslit duhu pouze černou a bílou, ale obrys vytvoříte.

Něco je špatně.. se mnou.

25. října 2012 v 10:11 | Sharaniel |  Na téma týdne
Uběhly dva měsíce od doby, co jsem napsala poslední článek. Čím to je? Lenost. Ale taky.. něco je špatně. Něco je špatně se mnou. Už asi týden mám rýmu a ještě k tomu mám vánoční pocit. Chápete to? Vánoční pocit! Vždyť je říjen! Chodím do školy a opět jsem na to začala kašlat. Ale ještě ke všemu jsem začala kašlat i na spoustu dalších věcí. Prostě jsem rezignovala. Jediná věc, kterou dělám je, že chodím do fitka - zatím jsem tam teda byla jenom jednou, ale chci začít chodit pravidělně. Tak jsem si přestavovala, že až budu mít narozeniny a bude mi 17 - což mimochodem bylo přesně před 11 dny, že se všechno změní. Že konečně budu žít ten život, který jsem vždycky chtěla a že budu dělta to, co jsem vždycky dělat chtěla. Že budu mít spoustu energie, síly a dobré nálady, ale toho všeho se najednou nedostává. Prostě je to špatně.. a všechno.
Přihlásila jsem se na dlluhodobou biologickou stáž v Praze, ale najednou se mi tam vůbec nechce. Chci prostě jenom zalézt do postele a zmizet z tohohle světa. Chce se mi spát a spát. Nechci nic neřit a nad ničím přemýšlet a začínají mě štvát lidi, kteří všechno řeší a nad vším přemýšlí. Stávkuje můj mozek, nebo moje duše? Jak se mám znovu probudit? Přijde mi, že jsem vyzkošela všechno. Stává se ze mě ubohá, líná kretura, kterýá by chtěla skoro všechno na světě, ale vůbec, ale vůbec nic pro to nedělá, ale totálně vůbec. chce to impuls. Silný impuls. Nestačí jenom motivační písnička nebo citát, nebude stačit ani skvělé motivační video nebo film, potřebuji něco jiného. Něco, co není špatně a co mi pomůže vrátit se zpátky. Jako kdyby moje osobnost, kterou jsem si vybudovala o prázdninách začínala mizet a já jsem se doslova vrátila o rok zpátky v čase. Všechno je tak stejné, ale úplně stejné.
Pořád si to říkám: No tak, prober se, takhle to přeci nejde. Sakra, co to žiješ za život, dělej s tím něco. Dělej něco, dobud můžeš.. Dokud je špatně jenom NĚCO a né VŠECHNO, protože potom bude pozdě.
Strašně me to štve, ale najednou na to sama nestačím, potořebuju pomoc a to nutně. Nikdy jsem si nemyslela, že to zajde takhle daleko, a že si nevystačím s vlastními názory a slovy. Potřebuju někoho, kdo mi pomůže se znovu nastartovat a vrátit se naplno do života.
Už nevím, co ještě napsat. už nevím nic. Nechci přemýšlet, protože vím, že se zase doberu k tomu, že je se mnou něco špatně a že vůbec nmám tučení, jak to mám napravit.