Srpen 2012

Pomoc z archivu

31. srpna 2012 v 20:07 | Sharaniel |  Ponaučení
Taky se vám stává, že prostě jenom nahlédnete do svých starých článků (popřípadě poznámek nebo sešitů) a )plně ucítíte tu náladu, kterou jste měli přesně v tu chvíli, kdy jste psali článek? Úžasný pocit, že ano.
Uvědomíte si, čemu jste věřili.
Pochopíte své chyby.
Uvídíte váš vývoj.
Ze svých vlastních slov ucítíte novou naději, která vás ovane jako příjemný podzimní vánek. Nový příval energie a obrovské motivace, protože si přečtete všechno to nadšení a přesvědčení, které z vás za tu dobu opustilo. Vrátíte se tak trochu tak, kde jste byli a posunete se tam, kde byste měli být.
Přesně za tímto účelem jsem si založila tento blog, ale snad ani ve snu jsem netušila, že to bude takové. Že to na prosto splní moje očekávání a snad i předčí.
Ten pocit, když si přečtete na co jste nadávali a teď si toho ohromně vážíte, nebo když čtete radostná slova na věci, které už nevyhledáváte a která vám už přijdou zbytečné. Jasně vídíte ten posun, ale zároveň vidíte, že jste to pořád vy, že váš nikdo nepokřivil natolik, abyste nevěřili svým vlastním slovům, a že byste alespoń z poloviny napsali to samé, jako tehdy. A ta druhá polovina by byla plná vyspělejších a moudřejších slov.
Jo, za tenhle pocit to stojí.
Najednou si říkáte, proč jste těch článků nepsali víc. Prostě přijde ta chvíle, kdy vám vaše vlastní slova znovu pomohou postavit se na nohy.
Třeba i ve svých slovech objevíte poselství, které jste dříve neviděli a jakýsi důležitý skrytý význam.
U nějakých pro vás silných článků vás zpětně zamrzí, že nikdo nepřidal vlastní názor a u jiných vás názory potěší a znovu o něco obohatí. Rozhodně to není zbytečné. Stojí to za těch 10 minut u psaní článku, jednou se vám ta zdánlivě bezvýznamná slova budou hodit a až ta chvíle nastane, budou jednoduše k nezaplacení.
Platí to i pro všechny deníky, které jsou lepší v tom, že je nemusíte mírně cenzurovat, protože tu není takové riziko, že si je přete někdo známý. Pořád to jsou vaše myšlenky, které pro vás něco znamenaly tehdy, ale i teď. je to něco, o čem jste byli, nebo stále jste, přesvědčení a něco, čemu jste věřili, nebo věříte. Je to vaše součást a rozhodně stojí za to si to občas znovu vybavit a uvědomit si něco, co nám dlouho unikalo.

Tak schválně, jak se má slova shodují s tím, co jsem psala 13. března 2010, jakožto jeden z prvních článků - Co to znamená mít vlastní blog?

30.8.2012 - Ne, nemůže se blížit konec!

30. srpna 2012 v 19:54 | Sharaniel |  Jeden nudný život...
Tohle je nad zlý sen. Vždyť včera bylo 30. června a dneska už je 30. sprna? Čas je sice strašně relativní, ale přijde mi, že den ode dne utíká rychleji a rychleji. Tedy samozřejmě za předpokladu, že zrovna nejsem ve škole na hodině dějepisu.
Prostě vůbec nevím, co jsem za celé prázdniny udělala a vůbec nemám tušení, co budu dělat teď.
Je to prostě příšerné. pořád jsem tam, kde jsem byla a vůbec nevím, co s tím mám dělat.
Jak moc se mi nechce mezi ty lidi. Jak strašně se mi hnusí představa, že budu zase chodit po těch plných chodbách a budu muset dělat prezentace - jo, prezentace jsou snad to nejhorší a hlavně ty v ájině.

No jo, je načase začít tak trochu jinak v vzít to z jiného konce, ale tentokrát už opravdu!
Snad se mi to povede.. věřím, že se mi to povede a že se konečně dokážu pozvnést nad nepodstatné problémy.

10. fotoposelství - Sám

30. srpna 2012 v 15:14 | Sharaniel |  37 foto dní
Když žijeme nepotřebuje o sebe pořád další lidi. Jde o to, kdo z nás dokáže být tak silný a naprosto samostatný (nebo divný, záleží na názoru).
Já osobně jsem měla vždycky větší radost z věcí, které jsem dokázala sama bez pomoci nebo bez rady.


9. fotoposelství - Jedinečnost

29. srpna 2012 v 22:18 | Sharaniel |  37 foto dní
Každý jsme originál a nikdo po nás nemůže chtít, abychom se měnili. Měli bychom si stát za vlastním názorem, i když se to ostatním bude zdát divné. Je to náš život a my bychom měli být sami sebou.

Pro mě je to teď hodně aktuální téma, snad to nějak pomůže i vám :)


Nebyl to osud, ale volba

29. srpna 2012 v 20:14 | Sharaniel |  Zážitky a vzpomínky
Měla jsem morčátko a králíčka. Už je to docela dlouho.
Pořídila jsem si morčátko. Bylo to před dvěma dny.

Předchozí morče a králíka jsem vyhrála v tombole. Štěstí, osud, říkejme tomu, jak chceme, ale rozhodně to nebyla přímo moje volba. Byly jedinečné, obě dvě. Jenže čas je neuprosný, strávily s námi na tomto světě mnoho krásných let (morčátko 9 a králík cca taky 9) Potom najednou rom a půl prázdno. Nebylo koho hladit a u koho budovat důvěru. Nebylo zvířátko, které by bylo ochotné poslouchat vaše řeči a beze slova se dívat na vaše slzy i smích.
A najednou. Výstava morčat a prodej. Prodávali krásná papírová morčátka a potom tři malé uzlíčky bez papírů. Dva rozetové samečky a jednu hladkosrstou holčičku. Alespoń pětkrát jsem se na ně šla podívat a pořád jsem si říkala. To vydžíš, to zvládneš, už víc nechceš zažít ten konec. Ale potom najednou jsem tam přišla a řekla jsem si: Ale před tím koncem leží mnoho šťastných let. Copak jsem tohle vždycky nechtěla? Chtěla a jak moc. Tak jsem se prostě sebrala a hladkosrstou holčičku jsem si koupila. Asi nemusím psát, jak je nádherná a úžasná.
Byla to volba, které bych nikdy nelitovala. moje rozhodnutí bylo mým osudem a teď jsme na začátku naší společné cesty. a já věřím, že dojdeme hodně daleko.


Je to nádherný pocit, když najednou vidíte, jak v ve vás to malé zvířátko získává důvěru a jak vám začíná věřit. Když hladíte ten hebký kožíšek a cítíte malé tělíčko, jak se k vám tiskne za občasného spokojeného zavrkání. Najednou vždycky vím, kdo jsem a co chci být. Najednou vím, že na názoru ostatních lidí jaksi nezáleží a že když budu silná, můžu dokázat cokoliv. Je to neuvěřitelná síla a podpora, kterou vám nedá nikdo jiný, než zvířátko.
Nechci postavit celý svůj svět na jednom morčátku, ale chci aby symbolizovalo nezávislost a jedinečnost. Abych pořád viděla a cítila, že existuje něco víc, než názor ostatních na vás, že je tu něco víc, než to, kdo ses vámi baví a kdo se na vás divně dívá. Že musíme věřit něčemu jinému, než co říkají ostatní, že musíme být sami sebou, i když se to někdy může jiným zdát divné. Třeba jednou přijde další člověk, který to pochopí. Nikomu jinému se totiž vnucovat nehodlám, z toho mě laskavě omluvte.


_____________________
Existuje nějaký rozdíl mezi tím, co se nám stane relativně náhodně a mezi tím, co si vědomě zvolíme?
Je volba součástí našeho osudu a počítá se dopředu s našimi rozhodnutími?
Je naším osudem volba?
To se asi nikdy nedozvíme a tyto otázky budou nezodpovězené zůstávat kdesi hluboko v našem vědomí. Třeba na ně budeme hledat odpověď, ale silně pochybuji, že ji někdy najdeme.

8. Fotoposelství - Štěstí

28. srpna 2012 v 21:23 | Sharaniel |  37 foto dní
No už je to tady, včera jsem to nějak nezvládla. Ale alespoń vidíte, že to není přednastavené.


7. fotoposelství - Ne vs. Ano

26. srpna 2012 v 19:13 | Sharaniel |  37 foto dní
Hezčí témě a fotka pro sedmý den mého "projektu" snad ani nemůže být.
Mám nové morčátko. Je nádherná. Malá barevná kulička a očičkama jako korálky. Není stejná, jako byla Šmudla, ale to bych snad ani nechtěla. Alespoń budu poznávat novou dušičku zvířátka a doufám, že spolu zažijeme spoustu krásných chvil. Mimochodem jmenuje se Šery (líp to vypadá napsané jako Shery)

Rozhodování, jestli si ji mám vzít nebo ne a hlavně přemlouvání mě stálo hodně psychických sil, aLe nakonec to dopadlo tak, jak to dopadlo a díky tomu, že jsem řekla ano je to takové, jaké to je.


6. fotoposelství - Osud

25. srpna 2012 v 20:12 | Sharaniel |  37 foto dní
Každý máme svůj osud a je docela jedno jestli věříme, že je daný nebo jestli si ho utváříme čistě a jenom sami.
Z naprostého lenocha se nestane olympijský vítěz a kůň se asi nenaučí létat i kdyby sebevíc chtěl.


5. fotoposelství - Cesta

24. srpna 2012 v 20:57 | Sharaniel |  37 foto dní

Každý si jdeme svou životní cestou a záleží jenom a jenom na nás jak daleká naše cesta bude a co všechno na ní zažíjeme.
Život žijeme jenom pro sebe, tak na to pamatujte.

4. fotoposelství - Černé zlo

23. srpna 2012 v 20:21 | Sharaniel |  37 foto dní
Všechno zlé je k něčemu dobré.