Září 2011

Buďme takoví, jací chceme být, Říkejme věci, které chceme říkat

21. září 2011 v 20:40 | Sharaniel |  O malých, ale velkých problémech
Poněkud nic neříkající titulek, ovšem pointa snad neuniká nikomu. Tedy neměla by.
Všichni si přejeme být ti nejlepší. Mít něco, čím ostatní uchvátíme, čím je zaujmeme. Chceme aby spousta lidí znala naše jméno a při každém jeho vyslovení pocítili obdiv a touhu být alespoň trochu jako my. Ale hlavně chceme být takoví, abychom si nemuseli nic vyčítat.
Snažit se říkat pravdu, věřit, že všechno bude dobré a umět se smířit s nemožným a nezměnitelným.

Jak se stát sám sebou? Jak najít vlastní osobnost, která většinou bývá skryta hluboko pod vrstvou přetvářky a věčného adaptivního chování? Zásadní věcí, která nám pomůže je odlišit od sebe to, jak se chováme a co říkáme přesně tak, jak to cítime a naopak to, co prostě musíme říkat, abychom zapadli. Vyčlenit přetvářku a co nejvíce si jí uvědomovat. Ne, bohužel v dnešní době nemohu napsat něco v tom smyslu, abyste se snažili přetvářku nepoužívat. Nemohu vám lhát. Přetvářka se synonymem pro dnešní svět. Bez přetvářky budete sami. Ti ostatní v sobě nenajdou sílu vzepřít se davu. Téměř nikdo to nedokáže skutečně tak, aby ho kolektiv bral doopravdy takového jaký je. Stane se buďte bláznem nebo jakousi směsnou a opovrhnovanou osobou. Jediné, co pro vás může být vyjímečné jsou vaše myšlenky.

7.9.2011 - R.I.P. aneb Den, kdy český hokej (i ostatní) přišli o výborné hráče.

7. září 2011 v 20:34 | Sharaniel |  Jeden nudný život...
Začala škola. Střední, gympl mě zatím docela baví. To víte, člověk se rozhodně nenudí jako na základce.
Po adapťáku, který byl plný spousty různých pocitů - v jednu chvíli se mi strašně chtělo pryč a už se nikdy mezi těmi lidmi neobjevit a nakonec jsem zjistila, že je už mám docela ráda - následoval trošku náročnější školní den. Schválně jak to bude vypadat dál. Ale tohle moje povídání o škole je naprosto nedůležité v porovnání se strašlivou tragédií, která se stala dnes odpoledne v Rusku.

Karel Rachůnek, Jan Marek, Josef Vašíček, Pavol Demitra a další.
Nesmíme na ně zapomenout. To oni dali Čechům právo být hrdí na svou zem. Nikdy to nezvdávali, bojovali srdcem. Bohužel jejich srdce se již pro hokej ani pro nic jiného nerozbuší. Slova nedokáží popsat děsivou ztrátu pro jejich rodiny, spoluhráče, ale i pro tisíce fanoušků a vlastenců.
Odpočívejte v pokoji.

Proč jen museli zemřít? Proč se v Rusku létá zastaralými letadly? Proč? :(
Nemuseli zemřít... Jan Marek chtěl zpátky do Sparty, ale nestihl to. Už nikdy se tam nepodívá, už si nezahraje na tomto světě. Karel Rachůnek už nikdy neprohodí Arťuchina plexisklem, už nemůžeme spoléhat, že zachrání reprezentaci v posledních několika vteřinách... A Josef Vašíček už nikdy nevstřelí žádný působivý nebo jen "obyčejný" gól. Už nevyhraje podruhé Stanley Cup... Už můžeme jen vzpomínat.
Ne, já... Je to tak strašné, že nevím co dál napsat. Prosím, omluvte te mě za tento krátký článek, snad řekl vše podstatné a snad i vy uctíte jejich památku.

Tak nezapomeňte - minuta ticha a zítra pokud možno černé oblečení. Zasloužili by si sice mnohem, mnohem víc (třeba žít), ale to bohužel nikdo z nás nedokáže zařídit, bohužel.