Červen 2011

Odvaha

19. června 2011 v 20:01 | Sharaniel |  O vlastnotech a povaze
Co je to odvaha? Jak si ji vlastně máme představovat?
Dovolím si přiblížit vám můj pohled na odvahu jako vlastnost.

Je to něco, co nám říká, že se nemáme čeho bát. Je to ten plápolající plamínek v našem nitru, který nás nutí jít klidně dál temnou ulicí nebo je to spíše to, co nám velí zakročit proti mučitelům, kteří mlátí bezbranného slabého žáčka?

Je to snad jakýsi obranný štít proti našemu strachu?

Nepleteme si odvahu s pošetilostí?

Odvaha je jev podložený racionální nadějí na úspěch. Například víme, že zatím keřem určitě nic nečíhá, ale stejně máme strach. Jenže odvaha nás donutí jít dál, protože je téměř jisté, že za keřem nic nebude. Tím pádem se nabízí otázka. Existuje odvaha jako taková? Není to jenom výmysl, který se dává za vzor lidem, kteří chtějí něco dokázat? Je to snad jenom jakási podpora vůle o kterou se můžeme teoreticky opřít? Těžko říct. O tom, co je strach není pochyb, ale o tom co je skutečně odvaha by se toho dalo napsat spoustu. Existují lidé se silnější vůlí, kteří si strach k sobě jen tak nepřipustí a pak tu jsou lidé, kteří se začnou bát velmi lehce. Chybí jim odvaha nebo se jí jenom nesnaží používat? Odvahu má v sobě každý z nás, jde jenom o to, kdo ji umí použít. Všechno je to o psychice. Řekneme si: "Já se bojím!" a je po všem. Dali jsme to najevo sami před sebou a ani odvaha už nepomůže. Musíme té odvaze pomoci a nemyslet na to, že bychom sem mohli bát nebo si alespoň říkat, že se nebojíme.

Byli vlastně rytíři v minulosti stateční? Byli vůbec šlechetní rytíři? V dnešní době si to nedokážu ani představit. Historické filmy a pohárky mi přijdou čím dál méně reálné. Vždyť Artus a Lancelot byli podvodníci, husité byli krutí,... a tak dále. Dá se vlastně o někom říci, že byl skutečně statečný? Že projevil odvahu? Ale ano, jenom jich je tak žalostně málo, až se nám zdá, že témeř nikdo není. Až nám někdy přijde, že odvaha v lidském světě neexistuje, ale ona tu je. V každém z nás, stačí odvaze jenom pomoci svým vlastním úsilím.

Tak hodně štěstí při hledání vlastní odvahy a vůle!


17.6.2011 - Když zbývají poslední dny...

17. června 2011 v 20:03 | Sharaniel |  Jeden nudný život...
Posledních pár dnů, přesněji tedy 10 pracovních dnů do konce letošního školního roku. Ti z vás, kteří zatím nejsou v 9. třídě mi neuvěří, že jedna z posledních věcí, které chci je to, aby skončil tento školní rok. Mohli bychom jako celá třída začít odznova, no ne?

Proč jsme si až na konci uvědomili, co všechno mohlo být jinak. Jaké to mohlo být, kdybychom dělali věci jinak? Nedozvíme se. Bylo by to jiné, to je jasné, ale bylo by to lepší nebo horší? Ne, nevíme. Můžeme jenom vzpomínat a děkovat za nádherných 9 let. Vzpomínat na všechny ty blbosti co jsme dělali, co všechno jsme prováděli, ale i litovat toho, jak jsme na sebe byli někdy hnusní. Něco bychom chtěli vzít zpátky, jiné věci bychom si chtěli zopakovat tak, jak byli. Ano, i na nervy jsme si občas lezli, dokonce jsme si i někdy mysleli, že nás ostatní nemají rádi a občas jsme si namlouvali, že nemáme rádi je. Jenže na konci jsme konečně pochopili, jak strašně důležitá pro nás ta třída byla. Každý člověk, každá událost. Nic si nezaslouží být zapomenuto. Jasně, pořád si o některých myslíme své, ale v podstatě je máme stejně rádi. Třeba trochu méně nebo i jinak, ale ano. Byli chvíle, kdybych někoho z té naší třídy odebrala, ale teď na konci bych toho určitě litovala. Stejně jako lituji toho, jaké jsem na ně měla občas názory. Ze svých chyb jsem se poučila až příliš pozdě a za 10 dní už nepůjdou napravit. Po posledním zvuku zvonku, který se ozve 30. června zbydou jenom oči pro pláč a hlava plná vzpomínek, které mi na tváři jistě vykouzlí úsměv a stanou se nezapomenutelnými.

Nic není napořád a všechno jednou musí skončit. A až teď na konci devítileté cesty si uvědomuji naprosto trefný význam citátu, který je umístěn na našem třídním triku - "Na konci poznáš, jak jsi měl začít."

Důvod tohoto článku?
Blíží se konec a je nutné zanechat někde své pocity potom, co jsme přijeli z poslední školy v přírodě, kde jsme poslední diskotéku zakončili 4 ploužáky, kde jsme tančili všichni společně v kolečku se slzami v očích, které se nakonec přeci jenom vyhrnuli ven a odkryly tak ten nános iluze a těžké sugerace, která nám zabraňovala vidět pravdu.