Duben 2011

Co si myslíte o konci světa v roce 2012?

21. dubna 2011 v 21:17 | Sharaniel
Chtěla bych vypracovat článek, který by přímo vycházel z vašich odpovědí a názorů.
Budete moc hodní, když mi s tím pomůžete a formulář vyplníte.
Za odměnu se vám potom ozvu, až budu mít napsaný samotný článek :)

Některé články by totiž měli být postavené na myšlenkách ostatních a o to bych se ráda pokusila i já.

Formulář - Co si myslíte o konci světa v roce 2012?

*opraveno, teď by to mělo jít

Jenom pro holky a jenom pro kluky.

10. dubna 2011 v 19:54 | Sharaniel |  O malých, ale velkých problémech
Co je typicky holčičí a co typicky klučičí?
Také nesnášíte to škatulkování činností na: tohle je pro holky a tohle zase pro kluky?
Kde je ta zakořeněná představa? Že by v našich pravěkých předcích?

,,Budeme psát popis pracovního postupu. Předpokládám, že holky napíší nějaký recept a kluci návod na výrobu skříňky nebo něčeho podobného"
nebo
"Nečekal bych, že si jako holka vybereš právě takovouhle literaturu. Myslel jsem si, že spíš budeš číst literaturu pro dívky" (nebo-li ty nesmyslé dívčí romány, ale nic proti)

A kde bere dotyčný tuto představu? Proč bych si nemohla, jakožto holka vyrobit stříňku? Proč musím psát recept, který mě nezajímá? A vůbec, proč nemůžu číst tyhle knihy? Proč bych měla číst dívčí romány jenom proto, že jsem holka?
Znáte odpověď na tyto otázky?

Kde tkví ta, zřejmě hluboce zakořeněná představa o tom, co je a co není pro holky? I přesto, že jsme národ emancipovaný stále jsou znát tyhle praktiky. Předpojatost vůči pohlaví a jakési očekávání toho, jak se budeme chovat podle toho, jak vypadáme. Je dobře se navzájem lišit, to je samozřejmě, ale tato subejktivita často nebývá na místě.
Většina lidí už to tolik nedělá, nebo alespoň neříká nahlas, ale i přesto se občas dají najít záblesky této primitivní představy o tzv. jedné a druhé straně, přičemž pro tu první se nesluší dělat to, co dělá druhá strana.

Zajímám se o letadla. Mám ráda hokej. V budoucnu bych chtěla programovat. Moje neojoblíbenější kytka není ani růže ani lilie, ale kaktus a masožravky. Nesnáším zdlouhavé a nesmyslné nakupování. Nezajímá mě móda a řasenku si dávam jenom kvůli ostatním. Nesnáším bulvár a absolutně mě nezajímá, která herečka s kým chodí. Nenávidím sukně a šaty, z většího výstřihu mám noční můry a nejradši bych chodila jenom v teplákách.

Pořád vypadám na to, abych četla dívčí romány nebo psala recepty? Doufám, že ne.
Snad to někdo někdo pochopí. Není důležité to, kdo, co jsme nebo jak vypadáme, ale to, co nás baví. To JACÍ jsme, jak se cítíme a co nás baví, co chceme dělat.

Střepy

8. dubna 2011 v 20:02 | Sharaniel |  Ponaučení
"Na nebe je pozdě,
na peklo snad brzy.
Po stěnách čmárám, že mě to mrzí...
... A víš, že kousky z nás jsou jak střepy..."
*Z textu písně Střepy od Kryštof

Kousky z nás jsou jako střepy... Každý jsme poskládaný z jiných. Někdo má na to vyhrávat, někdo zůstane vždy ve stínu.
Asi jen tak nebudu vědět, co říct. Jasně mám dlouhý vedení, nesnáším prohru, i když to na mě není vidět (doufám) a byla bych strašně ráda, kdyby si mě lidé více všímali, samozřejmě v tom dobrém smyslu. To jsou mé nezákladnější střepy, které se dále dělí na neschopnost, nedůvěru v jiné, lenost, stydlivost, trapnost a velmi nadsazené představy. Smutné realita, o tyhle střepy se můžete pořezat. Nejen vy, ale i já. I mě, jakožto majitelku osobnosti může škodit. Mám obrovské problémy s tím řícz, že mi něco jde. Nic mě nenapadá a i když mě třeba někdy něco jen tak napadne hned to odplaví další myšlenka na to, že v tom nejsem nejlepší a v tom případě to nemůže být dobrá vlastnost. Buď nejlepší nebo nic. Je až směšně, jak mě mrzí, když řeknu blbost nebo vůbec nevím, co říct a o chvíli později mě napadne něco výborného. Pozdě, smůla. Jak mě zamrzelo, když sem byla horší a všichni si všímali jenom té úspěšnější, přičemž v tom určitém ohledu jsem vždycky byla lepší já. A pak jsem to i docela pochopila. Takhle se určitě cítí i někdo jiný, když se třeba někdy, ale stává se to jenom vyjímečně, dostane do mého stínu. Je to kruté, jako byste nebyly nic. Lidé si vás začnou všímat až potom, co se zhoršíte. Až potom vám začnou nadávat za špatné výsledky, ale o těch dobrých se už nezmíní. Ne, nepochválí jenom budou připomínat, že by to mohlo být lepší. Daleko lepší. A tohle nás drtí na střepy. Na střepy, které řežou. Někdy strašlivě řežou a bolí, hluboko, hlukobo v srdci.

Více štěstí než rozumu.
Dříve, ale docela i teď mám více štěstí než rozumu. Něco nemám - zapomene se na to. Něco neumím - odloží se to. Něco se mi nepovedlo - nepočítá se to. Prosté štěstí nebo se vezu po štěstí druhých, kteří sedí ve stejné třídě? Mnohdy mě to zachránilo a přestávám se spolehávat sama na sebe. Čekám až mi něco spadne do klína, o nic se nesnažím, jsem líná a neschopná. Tohle tady už bylo...

Střepy zážitků a zkušeností.
Nemám, co nabídnout...
Nemám pestrý život. Nemůžu vyprávět spoustu vtipných nebo skandálních příběhů. Vím jenom, jaké to je být v davu a neumět z něj vystoupit. Chtít, ale vlastně se bát. Bát se toho být jiná, bát se, že lidé poznají všechny mé "střepy", že mě budou znát více než já sebe. Cítit, že ani potom bych je nezajímala. Vědět, že na všechno sem sama. Že se řežu vlastními střepy, i když by jenom stačilo odmést je pryč. Jenže k tomu bych v sobě musela mít větší střep vůle, ale bohužel. Tohle u mě jen tak nenajdete.

Tohle jsou střepy života.
Ponaučení, pokud se pořežeme. Posílení, pokud záporné střepy vymeteme ze své osobnosti a zvětšíme tak prostor těm dobrých střípkům.

Trable, důvěra a myšlenky.

7. dubna 2011 v 20:29 | Sharaniel |  O vlastnotech a povaze
Říkáte, že největší dar by pro lidi byl, kdybychom uměli létat? V podstatě to už umíme a mimo jiné mi to nepřijde tak důležité jako něco jiného. Největším darem by pro mě bylo, kdybych slyšela myšlenky druhých. Cítila jejich pocity a mohla jim věřit.
Jelikož jsem stvoření od přírody velice nedůvěřivé a pokud něco neudělám nebo neřeknu sama, tak tomu prostě nevěřím, určitě by mi to hrozně pomohlo.
Slyšet myšlenky druhých a vědět, že ani nejlepší lhář na světě mě nepřelstí. Znát pravdu bez zbytečného vyptávání.
Pokud se na něco zeptáme nutně nemusíme věřit odpovědi, nevím jestli mi dotázaný říká pravdu nebo si něco vymýšlí. Ano nebo ne?
Ovšem na druhou stranu by to nebylo správné. Mít jako na dlani všechny nejniternější myšlenky lidí, které jsou přísně střeženým soukromím. Ne, to by nešlo. Tak co třeba jenom poznat, když někdo lže? Jistě, způsobilo by to spoustu problémů nejen mě, ale i tomu, co lhal. Někdy je za tím totiž vážný důvod a ne jen prostá sobeckost. Jenže to bych někdy musela někomu bezmezně věřit.
Vždycky, ale úplně vždycky si pokládám otázku, jestli je mi říkána pravda a jestli mi někdo něcfo neskrývá. Když cítím, že mi někdo něco skrývá hodila by se možnost číst myšlenky. Trochu začarovaný kruh, nemyslíte? Ovšem myšlenky číst nemohu. Je nepřípustné hrabat se v cizím vědomí. Takže nezbývá než věřit, nebo se o to alespoň pokoušet.
A když mě prostě nezajímá, jestli mi někdo říká pravdu nebo přede mnou něco skrývá. Tedy né, že by mě to nezajímalo, ale když přede mnou nemá kdo co skrývat? Nezbývá než se hrabat v životech druhých. Řešit, co ona dělá špatně, koho má on rád a podobně. Ohavné. Nemít vlastní žitov, kterým bychom se mohli zabývat. Jenom tady tak sedět a psát. Zamýšlet se nad tím, jaké by to bylo, kdyby někdo řešil můj život. Kdybych byla zajímavá a kdybych já sama mohla řešit vlastní "společenské" problémy. Ano, vím. Není o co stát, ale chci to alespoň zakusti. Až problémy mít budu, budu si říka, proč jsem si stěžovala, že nemám problémy. Jenže to bych nemohla být ta věčně nespokojená nedůvěřivá příšera, která neví co chce...