Březen 2011

21.3.2011 - Olympijské jaro

21. března 2011 v 19:56 | Sharaniel |  Jeden nudný život...
Olympijské jaro? Co to je?
Nechtěla jsem psát dlouhý nadpis a tak jsem zkrátila toto: Olympiáda v českém jazyce a příchod jara. Působivé, že?

Dneska bylo venku krásně. A my jsme místo toho, abychom šli do školy vyrazili na výlet do města. Cíl naší cesty byl v domě dětí a mládežem, kde se konalo okresní kolo. Zapsali jsme si a vybrali jsme si třídu podle toho, jak se nám líbilo vybavení - lehce povrchní, vím. Nejdříve nám přinesli tu testovou část, na kterou bylo 60 minut. No jako neměli jsme opisovat, ale když ta ženská tam jen seděla a četla si nějaký časopis Týden, kde psali o neštovicích, takže jsem se musela alespoň po očku dívat k ostatním. To víte jistota. Potom nám přinesla prázdné papíry a nadiktovala nám zadání slohové práce. No to bylo naprostá nádhera! (pro nic netušící - tohle je ironie) Bylo to: Nikdy nemít nedostatek o... a za to o na ty jsme měli doplnit slovo nebo slovní spojení. No naprostá blbost. Napsala jsem tam totální výplach o jídle. Znátu tu problematiku s tím, jak všichni chtějí hubnout a mjídlo doslova zahazují a jinde naopak chybí. Tak něco takového jsem psala. Zvládla jsem maximálně 20 řádků (ručně), takže vážně nic moc.
Jelikož mi na tom nezáleží naprosto mi nebude vadit, když budu poslední. Alespoň budou vědět, že přístě mají vybrat toho, kdo byl 2. a 3. nejlepší :)
Do školy jsme to už nestíhlai a tak jsme se stavili v obchodě, abychom se najedli. Díky olympiádě jsme přišli o sebeobranu. Naštěstí.

A jaro?
No dneska bylo nádherně. Počasí rozhodně potvrzovalo oficiální příchod jara. Venku kvetou sněženky a bledulky, raší pupeny stromů, z probouzející a vonící země se vynořuje krásná čerstvá travička, sluníčko lehce a příjemně hřeje. No prostě nádhera. K té příležitosti bych si chtěla udělat nějaký jarní design. Něco veselého a pozitivního, věřím, že pozitivní nálada by se měla rozdávat alespoň ostatním, když z ní sami neumíme čerpat.

Přeji krásné jarní měsíce. Mějte se rádi :)

Zaslouží si někdo trest smrti?

21. března 2011 v 17:51 | Sharaniel |  Na téma týdne
Upozornění: Jedná se o mé názory, snažte se je prosím nebrat doslovně a hlavně je, v zájmu vlastní bezpečnosti, nepřejímejte za své. Děkuji
.
Zasslouží si tedy někdo trest smrti? Ano, samozřejmě ža zaslouží. Například za vraždu. A neříkám že jen za vraždu člověka. Vemte si, že někdo zabíjí zvířata. Třeba jenom pro zábavu. A co dostane? Pár let vězení, ale opravdu jenom pár. Vyleze z basy a udělá to znovu, ale pokud si dá pozor nikomu to vadit nebude. Ano to je dnešní svět. Tak se podělo staré dobré a i relativně spravedlivé: "Zub za zub, oko za oko." Jistě sem tam ho někde uslyšíte, ale určitě ho nenajdete v soudních síních nebo zákonících. Tam chybí a jak moc.
Dnešní svět by vyžadaval tresty, které by byli přímo úměrné tomu, co dotyčný udělal. Týral jsi psa nebo dítě? Za trest budeš týrán a ve vězení. Vykradl si banku a odnesl jsi si přes 2 milióny korun? Jdeš do vězení o bude ti zabaven určitý majetek. A podobně...
Jedině tak totiž zločinec pozná, co udělal a náprava bude účinnější. Ovšem pokud nekoho nezavraždí. Tam už by se totiž nemohl napravit, protože by ho čekal trest za to co udělal. Trest odpovídající činu - trest smrti.

Odpověď a můj názor jsou určitě z napsaného textu naprosto jasné. Plně schvaluji trest smrti. Teď to bude asi znít krutě, ale lidstvo by potřebovalo trochu pročistit od těch grázlů.

Negativ

20. března 2011 v 13:14 | Sharaniel |  Mobilní foto
Poněkud prapodivné fotky vznikly z pokusů s mým mobilem, který má 5 Mpx fotoaparát. Chtěla jsem vyzkoušet režim negativu a jak to dopadlo uvidíte níže. Je to zajímavé, ale přeci jenom na normální barvy to nemá :)
Takže fotila jsem to já mobilem Nokia C6-00 :)
Tohle je černá bezdrátová myš od tabletu.

V originálě červeno-zelená bužírka se třpytkami.

15.3.2011 - "Ty na to nějak kašleš!"

15. března 2011 v 21:57 | Sharaniel |  Jeden nudný život...
Ne, tentokrát to nebude o tom, že mám kašel a nechce se nic dělat, ale o tom, jak se někdo nemá o koho by se staral a strká noc do cizích věcí. Do věcí, do kterých mu sice něco je, ale přesto to nemusím slyšet 3 x denně!
Řeč je o jedné velmi rýpavé, vlastně možná starostlivé, pokud to chceme říci jako hodné malé holčičky, které přijde divné, když dostanu 5 z češtiny (tu básničku jsem fakt říkat nemohla, nechci se zbytečně ztrapňovat) a 4 z matiky (uměla sem to, jenom jsem tam přeházela čísla :/) nebo když mlátím do propisky a do stolu - tohle už trochu divné je, ale zní to hůř, než jak to skutečně bylo.
Jenže to je ta logika. Tohle jsem neudělala schválně (alespoň tu matiku ne) a není to zase tak nic hrozného! Jenže podle ní jsem v pubertě, kašlu na to a strááášlivě jsem se zhoršila. Už jednou se dokonce prý ptala, jestli nemám nějaké problémy, když mi před rokem vycházel průměr ve čtvrtletí 1,59 z angličtiny :D
A tím pádem, jak to takhle říká mám příšernou chuť se úplně zaseknout a dostat pár dalších pětek a čtyřek (né, že by jich teď bylo nějak hodně, ale aby nebyli sami :D) Už jenom proto, aby jí dokázala, že mi do toho nebude kecat, že jí nesposlouchám a ať si radši koupí křečka a stará se o něj. Tak mě tak napadá, že ten křeček je dobrý nápad k dárku na konci devítky. Alespoň by pak nemohla terorizovat dalšího nevinného člověka, kterému se prostě občas jenom nedaří.
Jak krásně se to píše a ještě líp se to poslouchá. Ale nemusela by to říkat před celou třídou, i když jo. Vlastně je super, že to říká před celou třídou. To už mi ty volové snad neřeknou šprtko, ale svině a mrcha asi budu ještě hodně dlouho :D (ojé, opět to zní hůře než doopravdy, oni to tak totiž nemyslí :D)

Mimochodem dneska byl poslední den, kdy jsme mohli dát přihlášky. Já už je mám asi 3 týdny na školách, ale stejně mám dneska takový zvláštní pocit (bojím se napsat div*ý - ta hvězdička tam je proto, abych to slovo doopravdy nenapsala v celku :D)
Takže místo toho, abych se právě teď učila angličtinu, aby jí mohla vytřít zrak "kašlu" na to při psaní blogu. Jo, je fakt, že na to kašlu pořád. Ale jindy se na to podívám alespoň ve škole, kdežto teď, když už ve škole o nic nejde místo toho o přestávkách jenom sedím a čumím, co se kde děje. Každý potřebuje pauzu a ta pauza si nevybírá kdy přijde. Ta moje pauza je právě tady. Chabá výmluva, ale lepší pocit.
Závěrem? Ani byste nevěřili, jak strašně osvěžující je, dostat po dlouhé době pětku a poslouchat poznámky, že "tebe už ta škola nějak nezajímá" nebo "ty na to teď úplně kašleš" a podobně.

To se to krásně psalo... teď už musím jít spát, abych měla dost síli na zítřejší rozvěšování dřevěných kolíčků po škole a sjíždění schodů na polštářích od křesla. To jsou totiž naše nové disciplíny aneb Jak se chová správný deváťák :D

Nevinný strakapoud

3. března 2011 v 20:54 | Sharaniel |  Zážitky a vzpomínky

Nevinný strakapoud

Jsem jenom malý obyčejný ptáček, kterého lidé vzdělaní v biologii označují jako strakapouda velkého. Nejsem ani zdaleka tak velký jako mé odborné jméno. Ovšem občas si všímám, že v lidech vzbuzuji dobré pocity, prý léčím stromy. Ti lidé budou asi velmi vděční tvorové, když je možné zavděčit se jim tím, že se budete živit svou obvyklou potravou a budete si stavět hnízda.
Jednou tahle uprostřed jara jsem zavítal do jednoho většího města. Vybral jsem si trochu okrajovější část, kde stál krásný domek se spoustou ovocných stromů. Stromy byli plné potravy. Nečekal bych, kolik se toho dá ve městě najít a asi sem nebyl sám. Poblíž bydlela i moje příbuzná žluna, která mi řekla, že viděla některé strakapoudy, jak jedí domy. Vlastně jenom omítku. Když jsem se jí zeptal, proč to nejí i ona, odvětila, že žlunám to nechutná a dodala, abych si dával pozor před lidmi. Někdy umějí být krutí. Tomu jsem nevěřil. Celý život jsem žil v lese a co jsem tak slýchal byli to docela mírumilovní tvorové.
O několik dní později jsem omítku vyzkoušel a chutnala výjimečně. V tu chvíli jsem skoro zapomněl na stromy a začal jsem naplno hodovat na omítce. Jenže něco mi začínalo být divné. Ti milí lidé, které jsem potkával v lese tady na mě nadávali. Že jim ničím dům. Vždyť jsem ho nechtěl sníst celý, jenom jsem ochutnával. Ale co, ať si nadávají. Za chvíli odletím jinam.

Změna názoru je těžká i jednoduchá

2. března 2011 v 19:53 | Sharaniel |  O malých, ale velkých problémech

Jar of Heart - Christina Perri (Sam Tsui Cover)

Jsou lidé, zvířata nebo i věci, na které se nedá zapomenout. Na které názor změnit jen tak nemůžete. Ukázaly vám totiž něco, co byste bez nich neměli a vy poháněni vděčností vzdorujete opačnému názoru ostatních, jenž se na vás žene ze všech stran.
Jenže někdy u někoho je změna názoru příliš jednoduchá. Není tottiž čeho se chytit. Není na co vzpomínat. Nemůžete k ničemu upínat naději, že tohle všechno. Ta změna je jenom dočasný výpadek. Nemůžete vědět, že takový není ve skutečnosti.
Nebyla bych tam, kde jsem dnes. Neměla bych ráda ty, které mám ráda teď. Nebýt názoru podepřeného nádhernými vzpomínkami, které by mi nikdo jiný zřejmě nedal. Je toho tolik. Je důležité říci tenhle názor ostatním? Pochopí to? Zahlcení planoucí zlobou a bez žádných důležitých vpomínek asi ne. Těžko se to vysvětluje, ale tohle má cenu jenom pro vás. Nebo ne?
Názor a jeho změna je jednoduchá nebo těžká?

Ne, neber mi iluze!

1. března 2011 v 20:38 | Sharaniel |  Na téma týdne
Věříme v to, čemu chceme věřit. Doufáme, že je to pravda. A tak nějak podobně vzniká iluze - naše vysněná (většinou zkreslená) představa o skutečnosti.
A jednou z nejhorších věcí, které můžete jinému člověku udělat je, brát mu iluze.
Když jsem byla malá, chtěla jsem být profesionální jezdkyní na koni nebo žokejkou. Ovšem čas a argumenty ostatních mě postupně o tuto iluzi, že tím jednou skutečně budu dočista připravili. A já neměla nic. Teď nevím, co mám dělat a už vůbec ne, co budu dělat.
Někteří zase věří na posmrtný život a potom přijde někdo, kdo je zahrne fakty o tom, že nic takového neexistuje. Do většiny se určitě zahlodá ten malý červíček pochybností, který podkopává naši víru a ničí iluze. Jenže my ty iluze můžeme zachránit. Stačí jenom nepřestávat věřit. Ono se to lehčeji řekne, než udělá. Věřit, i když stejně víte, že ten druhý má pravdu a sebral vám iluzi. To už potom nikdy nebude takové jako dřív. Zbývá jediné. Nepřipustit, že má pravdu. Ne tím, že to jenom neřeknete, ale tím, že si to budete skutečně myslet, že tomu budete věřit. V tom je základ iluzí a potom vám nikdo iluzi nesebere.
Věříte na kouzla? Ano, nebudu vám brát iluzi. Někdo jiný by vám třeba řekl, že kouzla neexistují. Všechno to jsou náhody, složité přírodní nebo technické úkazy a podobně. Bude se pokoušet sebrat vám iluze. A je jen na vás, jestli svému nitru dovolíte, aby vám byli iluze skutečně sebrány nebo prostě řeknete: Ne, já si iluze vzít nenechám. Jenže jsme se dostali k dalšímu problému. Pokud uvěříte tomu, že je to iluze už to vlastně nebude iluze. Skutečný základ tedy spočívá v tom věřit, že to je pravda a NIKDY nepomyslet na to zrádné slovo - iluze.