Únor 2011

26.2.2011 - Trika

26. února 2011 v 18:18 | Sharaniel |  Jeden nudný život...
Ahoj, tak po dlouhé době zase píši a omlouvám se, že jsem nikde nepsala komentáře a ani nepřidávala nové články.
Měli jsme jarní prázdniny a já měla plno práce s nuděním se. Prostě a jednoduše nebyla nálada.
Byla jsem doma, ale vážně jsem nevěděla o čem psát. Teď to taky nevím, ale alespoň mám potřebu NĚCO napsat. I když to bude takováhle relativně slabomyslná blbost.

Teď už k nadpisu...
Jak název vypovídá bude o to tričkách, konkrétněji o tričku, které se pořizuje devátá třída.
Důvod proč tomu tak je je sporný a existuje několik variant. Za prvé to může být na památku, což je asi ta nejuznávanější verze. Za druhé se může jednat o jakýsi smuteční projev, aby všichni ve škole věděli, že vy jste deváťáci na litovali vás, že odcházíte. Samozřejmě se mohou také radovat, ale k tomu už je zapotřebí jistá dávka škodolibosti.
Ovšem největší problém začíná při výběru. My jako třída jsme opravdu děsní. Máme odhadem tak 4-5 skupinek, při dobré situaci, tři větší skupinky. A jakmile se mají skupinky dohodnout mezi sebou začíná to být zajímavé. Dáte návrh a vaší skupince se líbí, ale jíní jenom protočí oči a navrhnou něco, s čím souhlasí ta jejich skupinka, ale né vy a vaše "parta". Je to těžké, třídou létají barvy a jejich kombinace. Ať už vkusné, možné či nemožné nebo dokonce naprosto nevkusné. Ale už jsme trochu pokročili. Nikdo v žádném případě nechce, aby na triku byla černá - tu totiž měli a mají všichni!
Jsem docela zvědavá, jak to dopadne. V každém případě tam musí být modrá! Tedy alespoň podle mě a mé "skupiny".



Úplně nejlepší by bylo, kdyby bylo tmavě modré triko a na tom světle zelinavý nápis (vím, bláznivé - ale originální). Pár lidí s tím souhlasí, zbytek vehementně odmítá. Nebo klidně i s růžovým nápisem. Na to se zase netváří kluci, já už vážně nevím. A že se ještě budeme domlouvat na předním a zadním obrázku o tom ani nemluvě. No nic, takhle sama to stejně nevyřeším a ani nikomu nepomůžu, když sem tohle napíšu.
Ale budu se těšit na vaše komentáře :)




Vidlákov

Ten odkaz? Odkazuje na docela propracovaný virtuální svět. Máte tam postavičku a žijete. Jíte, pijete, můžete vyrábět věci, vdávat se (ženit), mít děti, jezdit dostihy, závodit s auty, hrát fotbal,... a mnoho dalšího. Nebo se můžete jenom seznámit s novými lidmi pomocí zajímavě provedné komunikace. Určitě to stojí alespoň za vyzkoušení, já jsem totiž s touto příjemně graficky zpracovanou oddechovkou velmi spokojená a vřele doporučuji!

FOTO: Malá modelka

11. února 2011 v 19:57 | Sharaniel |  Tvorba
Fotila jsem svou sestru. Co víc dodat?
Bavilo jí to a hrála si na velkou modelku. Taky jsem pekfektně vyzkoušela, jak spolupracuje nový Olympus E-600 s našim SWD objektivem :)

Celou sérii si můžete prohlédnout ZDE :)


Nelíbí se = nemá smysl? NE!

10. února 2011 v 20:02 | Sharaniel |  O malých, ale velkých problémech
Nemáte rádi dejme tomu třeba horory. A hned ty, jenž na horory rádi koukají odsoudíte, protože vám to připadá jako ztráta času? Většinou ano, že? Taky to dělám a myslím, že téměř každý. Většinou to nahlas neřekneme, ale myslíme si to.
Ale co učitelé? Ti spíš by si to měli jenom myslet, ale neříkat!

Napsala jsem čtenářský deník o fantasy knížce. Hned jak jsem dočetla vyslechla jsem si přednášku směřovanou celé třídě o tom, že tato literatura je literatura zbytečná a nic nám nedá. Tudíž její četba nemá vůbec žádný smysl a já jsem, podle učitelova názoru, ztratila čas tím, že jsem četla tuhle "blbost", jak v podstatě řekl. Když se těší na to, až se dozví, co kdo čte za knihy a potom nám to takhle shodí nezdá se vám to divné? Samozřejmě, pokud jste si vybrali literaturu od známého spisovatele, kterého také četl tak to bylo v pořádku a váš výběr byl výborný. Vy jste potom četli skutečně obohacující a potřebnou literaturu a zbytek ani nemusel chodit před tabuli.

Netrefili jsme se do vkusu dotyčného? Smůla, vaše práce neměla žádný smysl.
Vaše slovní obraty zůstali nepochopeny v záplavě argumentů, jak jinak byste to mohli napsat? Smůla, vaše nápaditost neměla smysl.
Máte rádi růžovou? Smůla, mě se nelíbí a vy si kupujete zbytečná růžová trička.

Myslím, že pár takovýchto příkladů postačilo k představě.
Představě o tom, jak jsou lidi zaujatí, subjektivní a naprosto, ale naprosto netolerantní.

Vlastně jě to podobná problematika jako vybočování z davu, či něco podobného, co se týká těchto lidských "pohledů na věc".

_____________________________________

Máte podobný příklad, či názor? Prosím, napište.

9.2.2011 - V ruce přihlášku a v hlavě zmatek...

9. února 2011 v 20:09 | Sharaniel |  Jeden nudný život...
V ruce mám tři přihlášky na střední školu a v hlavě mám totální zmatek, který 3x přesahuje kapacitu mého myšlení.

Ale co, je to život. Ne, vlastně ne. Nechci aby to byl takovýhle život.  Co to má za smysl?
Nejom mi v těchto posledních chvílích dochází jak jsme jako třída naprosto nemožní. Samozřejmě, že ne v tom špatném smyslu. Jsem ráda. Jsem ráda, že taková je celá třída. Nechtěla bych být v kolektivu naprosto schopných, vyrovnaných a normálních lidí. Jsem ráda za ty blázny, za ty nesmysly a za to všechno. A sakra nechci nikam dávat přihlášku, já chci zůstat. My všichni.
Někdy mě neskutečně štvou, vlastně by se to dalo vyjádřit spousta slovy a převážná většina z nich by nebyla takhle mírná. Neskutečně mě štve, že si tam teď přikráčel jeden blbeček, co si myslí, že je středem světa. Hned si začne hrát na "velkýho kinga", jak se tomu říká a myslí, jak ho všichni obdivují. Ale ono ne. Většina nechce, aby s námi hned ani né po týdnu co přišel řešil triko a cpal nám ty svoje pitomý nápady. Nechceme, aby byl na rozlučáku nebo na poslední škole v přírodě. Já vím, je to vůči němu možná trochu kruté, ale vždyť je to jako kdyby nám to narušil v posledním půlroku. Tak trochu jako rodina. Občas se nesnášíme, ale neměnila bych.
Ale co, to se bude řešit až v červnu...

Teď k přihláškám...
Ale co? Co napsat? V hlavě mi pořád straší datum 30.6. To bude můj naprosto nejhorší svátek, takovýhle dárek si opravdu nezasloužím... Ale to nikdo.

Život půjde dál... 
Teď je naší jedinou strarostí dostat se na sřední školu. Podat přihlášku, udělat zkoušky, počkat a nakonec pozvednout hlavu v posledním hrdém gestu na rozloučenou.


♫ Theres so many wars we fought 
Theres so many things we're not 
But with what we have 
I promise you that 
We're marchin on 
We're marchin on ♫

Stejně tak, jako jsem vždycky zvědavá na komentáře, tak teď budu upřímná.
U tohoto článku mě to moc nezajímá, jenom jsem se chtěla vypsat a jednou si to zpětně přečíst. Třeba za 6 měsíců....

Souhvězdí Pegase

4. února 2011 v 20:43 | Sharaniel |  Na téma týdne
Příběh o přání, touze, radosti a splněném snu...

Souhvězdí Pegase

Cválám na nádherném okřídleném koni. Jemný větřík si pohrává s mými vlasy ma mísí je s bělostnou hřívou koně. Mého okřídleného přítele, který mě věrně nese na svém hřbetě do neznáma. Nespadnu, nikdy jsem ještě nespadla a tak vím, že si mohu dovolit dlouhý pohled na oblohu. Na nádhernou tmavou oblohu s hvězdami. Můj pohled nejvíce upoutává souhvězdí ve tvaru koně s křídly. Souhvězdí Pegase, skoro stejně tak dokonalé, jako kůň na kterém právě sedím.

"Crrr!"
"Mhm...né. Ach jo, zase musím vstávat. Takový krásný sen a místo toho mě čeká škola. Ten život je ale krutý." mumlám si při převalování se v posteli.
Ale nakonec stejně vylezu a začnu se oblékat. Jako vždycky. I když chci sebevíc nebokážu sebrat tu odvahu a nejít do školy. Bylo by to ještě horší než teď.
Ráno doma nikdo není, takže tam mám klid a nikdo mě neotravuje. Stejně by mi zase jenom nadávali. Nic, co udělám není dobře a v jednom kuse slýchám, jak jsem na obtíž.
Rychle do sebe hodím snídani, trochu se upravím a odcházím do školy.
Jak strašně ráda bych někomu pověděla o svém snu, o tom, jak toužím být s koňmi nebo i to, jak strašně se mi líbí jeden z kluk z vyššího ročníku. Bohužel nikdo mě nechce poslouchat, nikdo se se mnou normálně nebaví a většinou jim nestojím ani za pohled. Samozřejmě, pokud se mi zrovna neposmívají. A tak jako každý den překonám chodbu plnou lidí a hlavou skloněnou k zemi kráčím ke své "milované" třídě. Již mezi dveřmi slyším to přiblblé hihnání mých spolužaček. "Bože, co to zase řeší? Barvu laku na nehty? Odstín rtěnky?" pomyslím si a nenápadně vstupuji do třídy. Opatrně, abych na sebe neupozornila mířím k poslední lavici u okna. Ještě jsem si ani nestačila sednout a už slyším: "Jéžíš, co to má zase na sobě. To je hrůza!" a následné: "No to jo, měla by si z tebe vzít příklad." a další komentáře k mému vzhledu, které jsem již radši neposlouchala.