Prosinec 2010

Silvestr? Ne, díky

30. prosince 2010 v 21:57 | Sharaniel |  Jeden nudný život...
Ne, zrovna v ten den na protest půjdu spát už v osm hodin.
Nechci to slavit, nechci vítat nový rok, když vím, co všechno mě čeká...

...co všechno mě čeká v roce 2011.

Při vyslovení (dokonce i napsání) této věty mi vstávají vlasy hrůzou!

Co bude další rok? Stres, stres, stres,... (a tak dál)

Prostě nemůžu. Nemůžu mít radost z něčeho tak frustrujícího. To ani já nedokážu, a to je co říct!
Já, která se směje každé kravině i věcem, které k smíchu rozhodně nejsou se nedaří smát se té myšlence. A to mě na tom děsí nejvíc.

Nechci, aby další rok dopadl jako ten minulý, ve znamení nudy a bezvýznamných trapáren. Ale na druhou stranu si přeji, aby to tak bylo. Zdá se mi to totiž lepší, než pomyšlení na rok plný stresu a akcí. Z toho dlouhého seznamu by stálo za zmínku asi toto: přijímačky, opouštění základní školy (minimálně měsíc beze smíchu ve škole :(), nástup na novou školu (snad) a v neposlední řadě taneční. Bože, taneční! Malicherný problém, jen těžko se dá uvěřit tomu, že někdo se tam těší. Vlastně většina normálních holek se tam těší na krásné nařasené šatičky a na to, jak se budou na každou tu hodinu chystat a strojit. Proboha proč? Vždyť je to nesmysl? Šaty a sukně to je něco, co se při výrobě trochu zvrtlo. Zapomněli to sešít tam uprostřed, aby to byli kalhoty!

A ještě, co když se nedostanu na gympl? Co když místo toho budu muset jít na obchodku? Nic proti té škole, ale já si takhle svou budoucnost rozhodně nepředstavuji...

A další věc? Nechci stárnout... Nejde o vzhled (snad jste si to nikdo nemyslel!), jde o to, že s přibývajícím věkem je tu čím dál víc nároků, očekávání a zodpovědnosti.
Pamatuji se, jak jsem před třemi lety oslavovala Nový Rok s myšlenkou na to, že už to jsou jenom necelé dva roky a bude mi patnáct. Nechápu na co jsem se to těšila. Naivně jsem si myslela, že toto číslo a občanský průkaz mi otevřou cestu ke koním (to jste nečekali, že?) Slíbili mi totiž, že až mi bude patnáct budu moci chodit ke koním. A teď? Je mi patnáct a jejich odpověď na otázku "Můžu chodit pomáhat kamarádce s koňmi?" zní ne, až ti bude osmnáct rozhoduj si o sobě. My tě tam nepustíme...

Na co se tedy těšit? Na další rok? A co mi ten rok přinese? Koně, psa, kočku? (dětská přání, že? ale pro někoho jsou prostě nesplnitelná :/) Nové zážitky a krásné vzpomínky? (jen aby to nebylo naopak)

Tohle vlastně není článek pro osoby, co jsou starší. Vy starší totiž víte, že to nějak bylo a nějak bude a že není nutné se tím takhle stresovat. Spíše je to pro ty, kteří jsou ve stejném věku a čekají je stejné potíže.

Svědomí, to je ten tichý hlásek, že se nikdo nedívá

16. prosince 2010 v 20:31 | Sharaniel |  O malých, ale velkých problémech
Pro začátek upozorňuji, že název jsem (zadání) jsem si našla na internetu. Zbytek práce je můj!

Svědomí, to je ten tichý hlásek, že se nikdo nedívá

Chceme odejít, ale něco nás nutí zůstat. Víme, že bychom měli počkat, a také víme, že pokud odejdeme naše vlastní svědomí nám to nedaruje.
Co je horší? Vlastní svědomí nabo výčitky jiných?
Je to strach z vlastního svědomí, který nás nutí nedělat špatné věci nebo se jenom o bojíme reakce ostatních?

Darují lidé krev jen proto, aby měli dobrý pocit tam uvnitř? Aby udělali radost svému svědomí? Nebo se zatím skrývá jenom nezištná "láska k bližnímu"? I přesto, že by někdo daroval krev jen proto, že chce pomoci bude mu dobře. Nebude do trápit černé svědomí, že nepomohl. Bude z toho zase jenom sobecký úmysl. A pokud dotyčný zjistí, že i přesto je to stále sobecké, svědomí se probudí a každou chvíli budu tím svým nepříjemným hlasem vykřikovat: "Ty sobče, zase jsi to dělal kvůli sobě! A ještě pod záštitou dobré věci!"
I přes vaše námitky, že jste třeba zachránili lidský život bude tam stále. Někde v koutě zůstane zakořené svědomí. Svědomí, jenž náš neopustí a nedovolí, abychom se cítili dobře z osobního prospěchu.

Je to dobře? Vlastně ano, je to taková naše hranice. Velká čínská zeď našeho mozku, která se povětšinou špatně překonává a to jenom kvůli tomu, že je naše vlastní.
Nemůžeme dělat, že to neslyšíme. Víme totiž, že to nejde a že to prostě slyšíme ať chceme nebo ne.

1. 12. 2010 - První čokoládka je pryč.

1. prosince 2010 v 19:57 | Sharaniel |  Jeden nudný život...
A je to tady. Prosinec. Měsíc Vánoc, svátků, pohody a krásné atmosféry. Jedinou prosincovou vadou je zima.

Dnes jsem si snědla první čokoládu z adventního kalendáře. Asi jsem blázen, ale při otvírání toho okénka s číslem jedna mě zachvátila podivná atmosféra. Jako kdyby se mi najednou vyjevily všechny vzpomínky na minulé roky a ty úžasné i horší okamžiky. V hlavě bylo spoustu myšlenek, ale pokud si představíme mozek jako plátno největší nadpis by v tu chvíli zřejmě byl:
To už uběhl další rok? Vždyť včera byly Vánoce roku 2009...

Ale je to krásné. Nemyslím to, že ten rok tak rychle utíká, nýbrž to, že se každý rok máme na co těšit. Očekáváme prosinec - krásné bílé zimní období (né všichni mají zimu rádi, bohužel) spojené s těmi největšími a nejlepšími svátky roku.

Čas nakupování a balení vánočních dárků je zase tady. To těžké přemýšlení a vymýšlení co komu dát je jen malinkou námahou, za kterou budeme odměněni radostí obdarovaného.
Vánoce za to stojí. Stojí to za tu námahu, snahu a peníze. Tomu se nic nevyrovná.

Na závěr nezbývá napsat nic jiného než:
Už aby bylo 23. prosince a já nemohla usnout při myšlenkách na následující den.



Oblíbené knihy - není jenom jedna!

1. prosince 2010 v 15:20 | Sharaniel |  Na téma týdne
Některé konkrétní věci máme rádi hodně, jiné zase o něco méně, některé nám nevadí a jiné nemůžeme ani vystát.
Stejně je to i s knihami. Já osobně nemám nejraději jen jednu jedinou knihu, protože každá kniha se něčím zajímavá a originální a je jich spousta, které mě uchvátili a velmi se mi líbily.

Jak vybrat tu nejlepší?
Tak tohle asi tak úplně nejde. Určitě jsou knihy, ke kterým se rádi vracíte. Ovšem žádná kniha není dokonalá, nic není dokonalé, a proto jsou knihy které se vám líbí v tamtom ohledu a zase knihy, které se vám líbí kvůli jiné věci. A proto vybrat tu jedinou naprosto nejlepší, která se vám zdá bezchybná a bavila by vás i kdyby to byla jediná kniha na světě, je téměř nadlisdký úkol.

A nejlepší možnou variantou nám zůstává to, že prostě vybereme několik nejoblíbenějších či jenom oblíbených knih.
U mě to je Harry Potter (všech 7), Letopisy Narnie (všech 7), Eragon (+ Eldest a Brisingr), Ztracený svět v podzemí (všechny 3), Plnokrevník (edice o klisně Naději), S větrem o závod a jejich víc.

Žádná kniha není dokonalá a určitě nemáte jenom jednu nejoblíbenější knihu. To mi nevykládejte! Pokud jste přečetli více knih určitě byste se k některým rádi vrátili - což znamená, že se vám kniha líbila a dalo by se i říci, že stala Vaší knihou oblíbenou.

A tak nám tento kratší článeček řekl, že není dobré (a už vůbec ne nejlepší) upřednostňovat pouze jednu knihu. Vždyť všechny, které se vám líbili, které vás vtáhli do děje a které si chcete přečíst ještě jednou jsou knihy oblíbenými. Jsou to knihy krásné a stejně tak jako se nedá říct o zvířeti, že je ošklivé nemůžete ani o knize říci, že je skutečně ošklivá. Vždyť něco do sebe přeci má, možná se to nelíbí zrovna Vám nebo jste to nepochopili, ale někdo to nepochopí, pro někoho to možná bude kniha oblíbená.

Knihy mají duši.
Duše jsou různé.
Žádná duše není nejlepší a žádná ani nejhorší.
Né každá duše se líbí všem.